Krása. Ošklivost. Krása v ošklivosti. Ladnost. Neutěšenost. Láska. Erotika. Lesk i bída. Naděje. Zklamání. Radost a smutek. Síla žen a slabost mužů. Slabost žen a síla mužů. Věčný boj. Hořkost. Proměny. Čas. Život... Nejen to lze vidět ve fotografiích Jana Saudka, muže, který je na straně jedné zbožňován, na druhé téměř nenáviděn. Který je uctíván i dehonestován. Který provokuje, aniž by provokovat chtěl. Který prožívá své každodenní úzkosti, protože nedokáže být šťastný. Pochybuje nad sebou samým, nad tím, zda je v něm ukryto ještě něco „nového“, něco, co svými fotografiemi zatím ještě neřekl. Na fotografii však zanevřel, neboť fotografie lže.

Svými fotografiemi vždy dokumentoval svůj život. A jak říká, celý život prahnul po ženách. Celý jeho život byl protknut sny, vášněmi, touhou, slastí... Jen od začátku devadesátých let minulého století začaly vytrácet ten jemný závoj něhy, milou naivnost a intimitu, kterou bylo možné dříve vytušit i ve snímcích, které explicitně ukazovaly celou krásu člověka. Zatímco do konce sedmdesátých let se tedy Jan Saudek zabývá oslavou lidské rodiny a velmi častými tématy jsou – také díky jeho soukromému životu – otcovství, mateřství, dětství a dospívání, v letech osmdesátých osciluje mezi láskou a nenávistí, pravdou a lží, mládím a stářím nebo krásou a ošklivostí a to vše je plné ironie a osudového cynismu, od začátku let devadesátých se ke slovu v jeho tvorbě hlásí – řekněme – perverznost. Souvisí to také s pádem režimu, konečně se nemusí bát obvinění z pornografie a může volně tvořit. Volně tedy se všemi odstíny emocí. Se všemi lidskými neřestmi a chtíči. Převládá živočišnost, posedlost tělem, násilí... Ovšem není to výpoveď beze smyslu. Nejedná se pouze o fotografie, které slouží k provokaci. Z objektivu Jana Saudka jde o volání. O volání po záchraně, po spasení. Nejen svém, ale nás všech. Takže intimita zůstává. Jen převlékla kabát a může vyvolat hlasy těch, co nepochopili, těch prudérních.